KULTURA UZNÁNÍ - HODNOTY V KULTUŘE ŠKOLY

Mezinárodní pracovní seminář, Brno, 5. 4. 2011

POSTUPNĚ ZDE BUDOU UVEŘEJNĚNY PŘÍSPĚVKY I ZÁVĚRY DISKUZE
Reportáž České televize o semináři
Prezentace Martin Jäggle: Nemít strach být jiní – Školy na cestě ke kultuře uznání
Prezentace Elisabeth Kasper, Barbara Wandl: Projekt Zkoumejme společně
Prezentace Elisabeth Kümmel, Susanne Hueber: WWSE v praxi
Příspěvek David Jung: Princip Rubikonu a jeho význam pro etickou výchovu
Fotogalerie
Program
Pozvánka

Odborný seminář je realizovaný v rámci VZ Speciální potřeby žáků v kontextu Rámcového vzdělávacího plánu pro základní vzdělávání.



Hlavní referát
Univ.-Prof. Dr. Martin Jäggle, děkan Katolické teologické fakulty Vídeňské univerzity Nebát se být jiní / Ohne Angst verschieden sein
Člověka ponižující organizace a kultura školy. Diverzita. Nediskriminující komunikace. Demokratičnost a „slušná“ společnost.

ZVEME VÁS K DISKUZI, PŘÍP. PŘIHLASTE SE S PŘÍSPĚVKEM Z PRAXE.
Vyplněnou přihlášku odešlete do 20. 3. 2011 na skolaclovekhodnoty@gmail.com

Přihláška
 

Co to znamená atmosféra vzájemného uznání a proč je důležitá v kultuře školy?

Každý člověk si od dětství vytváří představu o tom, jaký vlastně je, nakolik je jedinečný, cenný a hodný úcty. Při hledání odpovědi na tyto otázky si vytváří svou identitu. Z části je identita každého člověka charakterizována uznáním nebo zneuznáním druhých lidí. Jestliže na nějaké dítě hledí jiné děti, sousedé, zaměstnanci školy, do které chodí, úředníci apod. omezujícím, ponižujícím nebo znevažujícím pohledem, může to být forma útlaku, která ho uzavře do falešného, porušeného a omezeného způsobu existence.

Mít vlastní identitu znamená být věrný své vlastní originalitě a způsobu své vlastní existence – být autentický, zastávat věrně životní role, do kterých člověk vrůstá. Na druhou stranu dospět k vlastní autenticitě – věrnosti sobě samému – může člověk pouze v dialogu s druhými lidmi. Tím, že rozumíme nejen jejich řeči, ale také jazyku jejich lidské lásky, lidských gest, práva, umění a umíme na ně odpovídat, tím vším s nimi vedeme dialog. To znamená, že vedeme neustálý rozhovor se svými přáteli, rodiči, učiteli – i když nestojí právě vedle nás, i když jsme již třeba dávno vychodili školu. Ovlivňují nás, i když už třeba ani nežijí.

Jsme tedy jak svými vlastními originály, tak závislými na druhých lidech. Jejich uznání však nedostáváme automaticky. Musíme si ho získat. Odepře-li nám někdo ve společnosti své uznání, může to však mít na nás jako na jedince i jako na skupiny ničivý dopad.

V jakékoliv kultuře, tedy i v kultuře školy, může mít kultura vzájemného uznání dvě podoby. Tou první je, když přiznáme stejnou důstojnost všem pro jedinečnou identitu každého člověka, tedy i každému žáku či žákyni naší školy. A jednáme potom podle zásady „všem stejná práva, všem stejné povinnosti.“ Tou druhou podobou je kultura „různosti“. A připustíme, že někteří lidé, tedy i někteří žáci naší školy, potřebují poskytnout zvláštní pozornost nebo zvláštní výhody, aby se jejich identita mohla skutečně rozvíjet. Co platí pro jednotlivce, platí i pro celé skupiny, tedy třeba pro skupiny dětí z venkova v městské škole, nebo pro skupiny hůře prospívajících žáků, nebo pro skupiny žáků přicházejících ze sociálně slabších rodin… Rovné uznání všem bez rozdílu může znamenat tlak na přizpůsobení a ztrátu identity, zacházet důsledně s různými skupinami žáků různě může znamenat pozitivní diskriminaci.

Jakou zkušenost má s kulturou vzájemného uznání ve vyučování, o přestávkách nebo ve volném čase Vaše škola?

Autorka: Ludmila Muchová